01 Sarah Walko je multimediální umělkyně a spisovatelka, jak sama sebe označuje. Její záběr je ovšem ve skutečnosti mnohem  rozsáhlejší - je výkonnou ředitelkou neziskové organizace umění Triangle Arts Association,  organizuje dámská umělecká diskusní setkání, kurátorsky podporuje začínající i etablované umělce, své non fiction eseje a recenze z výstav pravidelně publikuje jak na blozích, tak v literárních novinách. Její celovečerní experimentální dokumentární film Lux/Nox , který vytvořila ve spolupráci s dalšími předními umělci (a jenž je momentálně prezentován na festivalu Circuits),  je v tomto neuvěřitelném výčtu posledním dokladem širokospektrálnosti autorčiny tvorby .

  Krabička zápalek, jeden z jejích aktuálních streetartových projektů,  poukazující na přeplňěnost a cirkulaci objektů ve městě, mě mimo jiné, zaujal, svojí kontinuitou, schopností sbližovat  obyvatelé velkoměsta a nabourávat tak  jeho anonymitu.

  Sarah každoročně zavítá také na Slovensko, aby zde vybrala umělce pro studijní pobyt v NYC.

  

Jaké jsou tvé  každodenní pracovní rituály, čím začínáš den? Jsi nesmírně produktivní, máš nejaký osvěd čený trik proti prokrastinaci?

Každé ráno si jdu zaběhat se psem do parku, to mě nastartuje.  Příchod do ateliéru  přizpůsobuji  ostatním plánům, ale  není těměř dne, kdy bych tam nezašla. Potřebuji tvořit, tudíž nepotřebuji prokrastinovat.

 

Podle čeho si vybíráš předměty použité pro jednotlivé sochy-instalace ? Kdy a kde je nachazíš?

Nejrůznější materiály nebo třeba jen jejich zlomky nalézám, když procházím parky, sekáče a intuitivně si tyto malé předměty vybírám, sbírám. Často je také dostávám. Jsem stále ve střehu, nepovšimnutých pokladů je totiž všude kolem spousta. Na konci dne vyložím všechny nové úlovky na pracovní stůl, vedle těch už rozpracovaných, a pokračuji ve hře. Stejně tak samozřejmě vyhledávám materiál cíleně, v zavislosti na počáteční koncepci projektu. Oba přístupy se musí doplňovat, teprve pak vše funguje.

 

 

Projektem Krabička zápalek, který už pátým rokem průběžně instaluješ,  poukazuješ na množství prázdných-plných objektů v našem okolí. Zároveň se jím snažíš navodit otázku cennosti sbírek, nepozorovaného hromadění, ať už v muzeu či v obchodě. Můžeš mi o Zápalkách povědět více?

Jejich umístění kdekoliv po New Yorku a vůbec celém světě dokončuje koloběh, kdy  v nich pečlivě ukryté,  nalezené předměty , vracím zpět do oběhu.       Vytvářené objekty totiž často  následně  zanikají. Přichází a odchází coby jednoduchá nádoba nesoucí  průtok myšlenky a duše , přičemž společnost si jich nevšímá.  

 Aby se vměstnaly do dlaně nálezce, majitele, snílka , kohokoliv, kdo si jich všimne, vyrábím je vždy tak, aby nepřesahovaly velikost běžné kapsy. Jak je s nimi nasledně naloženo, je každého dobrovolné rozhodnutí. Já hlavně doufám, že je většina z nich použita za účelem, ke kterému jsou vyrobeny - rozsvěcovat svíčku, zapalovat oheň do poslední sirky.  Každý někdy  potřebuje světlo…

 

Díky její zápalkové aktivitě přibývá spousta komických situací i tehdy, kdy byste je čekali nejméně. Jedním z nejčastějších scénářů je setkání dvou cizích lidí na ulici, kdy jeden zkoumavě drží  objekt  a druhý se k němu nadšeně hlásí se slovy: „Ty znáš Sarah?”  “Ne, jen jsem našel tohle” , odpovídá ten druhý.  A příběh, na němž si autorka tak zakládá,  samozřejmě pokračuje…

 

Tušíš, kolik už jsi jich "rozesela”?

Tisíce. Naposledy jsem doobjednávala 3000 balení.  Nechávám si je totiž vyrobit s vlastním potiskem.

 

Pravidelně jezdíš na Slovensko, kde se pohybuješ mezi umělci, všimla sis něčeho , čím se  jejich tvorba liší například od okolních států, se kterými Triangl také spolupracuje? Který tamní umělec a jeho tvorba  tě v poslední době oslovily?

Práce slovenských žadatelů o studium jsou jakoby více zaměřené jedním směrem. Netříští svoji pozornost množstvím použitých médií, také jsou jejich práce objemově  menší, například v porovnání s polskými uchazeči. Nemůžeme ale generalizovat, samozřejmě.

Za vyzdvižení určitě stojí Lucia Stráňaiová, která spolu s dalšími čtyřmi talentovaným umělci bude v listopadu, tady v NYC, prezentovat svoji práci ve Friedman Gallery.

 

Mnoho amerických šperkařů, tebe nevyjímaje, pracuje s peřím, myslíš, že je to reflexe vztahu k původním obyvatelům tohoto kontinentu?

Nevím jak ostatní, ale já se k tomuto odkazu hrdě hlásím.  Mně navíc ptáci fascinují  po symbolické stránce  i  jako vyjímečné bytosti se schopností létat.

 

Jaká je tvá oblíbená pohádka? 

Faunův labyrint a samozřejmě Pocahontas.

 

Je ve tvé práci obsaženo řemeslo? Jaký máš k němu vztah?

SW: Pokud je dílo vytvořeno ručně, doslova třeba jen doteky prstů, má úplně jinou energii než produkt ze sériové výroby. Je mnoho cest a každému vyhovuje jiná, já nejsem perfekcionalistka a tak mě malé „nedokonalosti” naopak oslovují.

K lidem, kteří nějaké řemeslo ovládají, mám veliký respekt, a pokud už mé schopnosti k docílení kýženého výsledku nestačí, oslovuji ke spolupráci  profesionály. 

 

Koho obdivuješ, kdo je tvým vzorem?

John  Trudell ,Tori Amos, ale také třeba Mark Twain, Lewis Hyde, David Rothenberg ….

 

Kdy jsi byla na sebe poprvé opravdu hrdá? 

SW: Jednou ráno, když jsem přišla do školy, visel můj obrázek  z předešlého dne na tom nejčestnějším místě a já to opravdu nečekala. Tehdy jsem se nad sebou hluboce zamyslela a dmula se pýchou, to bylo ještě v první třídě na základce. (smích)

 

Jaké místo v NYC, které není součástí turistických průvodců, bys doporučila každému navštívit ?

Určitě nejužší newyorský  dům ve West Village, bývalý domov mé oblíbené spisovatelky Edny St Vincent Millay.

 

 

Kdybys mohla teď vyslovit jediné osobní přání , jednou větou, se zárukou jeho vyplnění,  jaké by to bylo? Zkus být co nejkonkrétnější.

Ráda bych měla  retrospektivní výstavu  ke svým padesátým narozeninám v muzeu, ve kterém se umění až tak běžně neprezentuje, nejlépe v přírodovědeckém!

 

 

Nenásilnou formou  se Sarah snaží v lidech obnovovat také zapomenutý vztah ke spiritualitě, mytologii a přírodě.  Bezostyšně propojuje lidi, svými kontakty se planě nepyšní - jako to dělá mnoho Newyorčanů  - a s velkou váhou pečuje také o své vztahy.  Chvíli mi trvalo, než  jsem vstřebala  její  přístup k umění, obsahuje totiž spoustu toho, co rozumem nevysvětlíme, ale nejspíš je to také právě to ono, co mě na ni, jako osobnosti,  tolik  přitahuje a zajímá. 

Kdysi po městech chodili k večeru lampáři, aby přinášeli světlo do ulic. Dnes je můžeme potkat během adventu ve vybraných pražských ulicích, Bratislava o opětovném zavedení plynových luceren  uvažuje. New York má  svého „světlonoše” ve  věčně začtené a vytrvale nadšené,  mladé  paní Walko.

 

Právě probíhající  výstava Sarah Walko s názvem You and I Do Not Come Lightly to the Blank Page je součastí veřejného prostoru v  Roger Williams College, Rhode Island a máte možnost ji shlédnout do konce října 2013.  Momentálně  Sarah pracuje na nové soše/ instalaci, točí nový film a připravuje další román.

 

 A já osobně nepochybuji o tom, že se za patnáct let budeme při zahájení její  velkolepé výstavy na sebe jen potutelně usmívat …

 

www.sarahwalko.com